Co by se stalo, kdyby...

13. února 2012 v 15:53 | Ivan Rössler
Ještě za Havla kolovala tato anekdota: Jde prezident Havel po Pražském hradě a vidí na stěně viset svůj obraz, a ptá sa ho: "Ehmm, poslyš, co by se stalo, kdyby v přístích volbách zvítězili komunisté?" A obraz mu odpoví: "Ehmmm, mne by nejspíš svěsili ehmm, a tebe by pověsili."

Ono co by bylo, kdyby... samozřejmě lákalo vždy a mnohokrát se pokoušeli jak odborníci, tak i laici fabulovat, jaké by to bylo, kdybychom zůstali v Rakousku-Uhersku a možná po velké bitvě na vídeňském dvoře bychom získali další pomlčku a žili bychom v Rakousku-Uhersku-Česku, což by rozzuřilo Slováky do té míry, že by se natruc Maďarům připojili k Polsku. Osobně mám rád Apokryfy Karla Čapka, který si historické příběhy přetváří podle sebe. Například Julie si sice s Romeem začala, ale pak si vzala jiného a měla s ním kupu dětí. A proč ne.

Ale i my si můžeme pohrávat s myšlenkou, co by bylo, kdybych se včera neopil anebo kdybych tam tenkrát nechodil anebo kdyby... řetězec kdyby je nekonečný, zatímco skutečnost je konečná. Zejména ale tam, kde člověk udělá chybu, si často říká: kdybych to věděl... Ano, to je to správné: kdybych to věděl. Ale protože jsem to nevěděl, spadl jsem do soukolí osudu a to mne semlelo a poslalo mne to do průsečíků dvou kauzálních řetězců a já se ocitl tam a právě tam, ke se stalo to, právě to.

Modelové situace se běžně dělají, aby se vyhodnotil stupeň nebezpečí. Představte si, co by se stalo, kdyby do Země narazil asteroid velký jako dům anebo velký jako panelák. Anebo ještě větší. Dovedete si to představit? Já ne, ale ti, co dělají modelové situace vám spočítají výšku vlny tsunami a délku období mrazů, vedle nichž rekord z roku 1929 je ještě poměrně příjemná teplota.

Já osobně hraní si s myšlenkou, co by bylo, kdyby... moc rád nemám. Jen jsem už dlouho nepsal žádný blog, od provozovatelů jsem dostal výstrahu, že když nic nenapíšu, že budu odpojen a tak, abych se zachránil, vzal jsem za vděk stéblem tématu, které bylo nabídnuto jen proto, že s tímto tématem je spojen nový projekt TV Nova. Tak co bych pro svou bývalou mateřskou televizi neudělal. Jen bych tvůrcům připomněl jednu dětskou anekdotu: kdyby babička měla kolečka, byl by to autobus.
 

Kníže prezidentem

23. října 2011 v 7:07 | Ivan Rössler
"Tak se možná kníže konečně stane prezidentem", řekla paní Müllerová Švejkovi. "A kterýho knížete máte na mysli, já znám dva. Jeden se jmenuje Josef Kníže a šije v Praze šaty a ten druhý..." "Jestli myslej Karla Schwarzenberga, tak maj pravdu." Ano, přátelé myslej Karla Schwarzenberga, který oznámil, že chce být prezidentem. Osobně proti knížeti nic nemám, dokonce jsem jeho partaj (kalousek nekalousek) volil jako nejmenší zlo. Nicméně poněkud mrazivě se bavím při představě, že kníže čte 1. ledna 2014 svůj první novoroční projev. Připomíná mi to anekdotu, jak šel koktavý na konkurz moderátorů, který neudělal a kamarádům to zdůvodnil, že ho vyhodili jen proto, že není ve straně.

Nedá se nic dělat. Prezident je veřejná osoba a často musí na veřejnosti vystupovat. Kníže je sošný a dobře oblečený, v tomto ohledu nároky na prezidenta splňuje. A zcela určitě nebaží po perech či propiskách. V tomto ohledu je také vhodným kandidátem. Ale opravdu při nejlepší vůli si ho nedovedu představit, jak čte anebo říká zpatra sebe lépe napsaný projev. Už to, že svoji kandidaturu oznamoval tak, že na Nově v televizních novinách k jeho mluvenému projevu pro jistotu přidali psané titulky, dokazuje, že porozumět mu bude bez těchto titulků složité. Přidáním titulků se ale vyhoví požadavkům neslyšících.

Znovu opakuji, kníže je mi sympatický, nevadí mi ani jeho občasné podřimování, je to dobrá obrana proti politické nudě a člověk je pak fit, když se děje něco opravdu zajímavého. Ale opravdu si ho na prezidentském stolci nedovedu představit. Na druhou stranu je tisíckrát lepší než například Špidla, jehož kandidaturou chtějí občany potrestat sociální demokraté. Svoje poslední slovo neřekl ani jezevec Zeman ze své Vysočiny. Zdá se, že volba prezidenta v roce 2013, ať už bude v rukou všech voličů v přímé volbě, anebo ji provedou jen námi zvolení zástupci, bude pěkná legrace. Škoda, že jde současně o docela vážnou věc. Anebo už jsme tak daleko, že je to jedno?

PF

24. prosince 2010 v 7:27 | Ivan Rössler
A už to tu lítá mailem, poštou přes fejsbůk: vánoční přání a péefka. Ale nebojte se, nebudu popisovat, co mi letos přišlo vtipného. Jsem totiž maniak na zkratky. Jednou jsem zkoumal slavnou zkratku outů neboli kyslík a napadlo mne, když už si někdo vzal kyslík jako svou obchodní značku, co dělá ozón O3. A našel jsem out of office, nejsem v kanclu.

Všichni víme, že PF znamená Pour féliciter - "pro štěstí", ale nikdo neví, kdo si s tím vlastně začal. Je to francouzsky, ale ve Francii se toto spojení nepoužívá. Je to jako Mrazík, u nás je populárnější než v Rusku. U nás péefka prý propagoval hrabě Chotek. No, možné to je. Ale doloženo jest, že nejstarší novoročenka u nás byla pamětní mince s nápisem Zum Neuen Jahr 1606. A to už fakt nepamatuju.

PF ale je běžně uznávaná zkratka pro Pink Floyd. A pokud si dáte na konci internetové adresy zkratku .pf, pak jste v Polynésie française neboli Francouzské Polynésii. PF v počítačové terminologii znamená Page Fault, což je chyba stránky a to vám opravdu nepřeju. A což teprve Page File, to jsem kvůli tomu navštívil jednu internetovou diskusi, abych zjistil, co to znamená a kousek vám ocituji:

Muj osobni nazor je takovy, ze pagefile neni potreba, kdyz mate dost ramky.
Takze pokud ma nekdo mene nez 3GB ramky, tak to co do 3GB zbyva doplnit velikosti pagefile. A kdyz mas vice tak pagefile klidne vypnout. A zapnout ji az v pripade ze je malo pameti nebo nefunguji nejake programy.

Anebo:

Při šesti giga to už nepoužívej.
Ze začátku se uvádělo, že se to může vypnout už od 2 Giga RAM. Takže 6 giga je od oněch doporučení dost velký pokrok a myslím že stránkovací soubor je zbytečný.

Tak fakt nevím, o čem je řeč. Pokud mi to někdo vysvětlí, rád mu koupím zmrzlinu.

pF je také Pikofarad. Farad je odvozená jednotka, která má v základních jednotkách SI rozměr:

\mbox{F} = \mbox{C} \cdot \mbox{V}^{-1} = \mbox{m}^{-2} \cdot \mbox{kg}^{-1} \cdot \mbox{s}^4 \cdot \mbox{A}^2

Tak nevím, jestli jsem raději neměl zůstat u Page Filu. Anebo jestli jsem raději neměl zůstat u těch novoročenek. V každém případě vám všem přeju: klidné Vánoce, bouřlivý Silvestr, šťastný Nový rok a spokojený pobyt na zemi, ve vodě i ve vzduchu v celém roce 2011. A posílám vám samozřejmě i svoje péefko.




 


Sen

20. září 2010 v 17:35 | Ivan Rössler
Téma tohoto týdne je sen sám o sobě. Nebyl jsem tu tři měsíce a dostal jsem upomínku, abych něco napsal. Je to sen, že na mne někdo myslí. Připomíná mi to anekdotu ve které se říká: nikdo tě nemá rád, nikdo ti nezavolá, nikdo si tě ani nevšimne? Jednoduchý recept: přestaň platit daně! Stačí, když něco neuděláte a hned jste středem pozornosti.

Jsem přesvědčen, že to ale nikdo vlastně nesleduje, jen nějaký automat, který zaznamená, že jste tři měsíce byl v nečinnosti a hned vám pošle upomínku. A aby nebyly sankce, snažíte se vyhovět. Není tohle sen? Anebo je to skutečnost? Dokázal bych tenhle text naroubovat na jakékoliv téma. Kdyby tématem týdne byl třeba lipový květ, zcela jistě bych dokázal probudit svůj blog díky jeho vůni. Namítnete, že sen je především záležitost noci. Pravda, erotický sen tam patří. V něm člověk prožívá příběhy, které si doopravdy vysnil. Kolik krásných žen jsme v mládí milovali. Můj přítel, básník Vladimír Kavka na základě jednoho erotického snu napsal krásné dvojverší. Dodnes si ho pamatuji, díky téměř absolutnímu rýmu:

Co mi zbylo po Lucce?
Smutek, splín a poluce!

Opusťme ale toto choulostivé téma, sny se mi zásadně nezdají a erotické už vůbec ne. Ale co mám rád a co absolutně vyznávám je tzv. day dreaming neboli sny za bílého dne. Jsou to představy, které člověka napadají ve chvíli krátkého uvolnění a nic nedělání, kdy si člověk představuje, jak by zařídil vilu, kterou nemá. Například v jedné místnosti bych měl kulečník (to jsem viděl v amerických filmech). Jedny dveře z této místnosti by vedly do rozsáhlé knihovny a druhé do malé projekce, kde bych si promítal oblíbené filmy. Je jasné, že bych neměl 2 + kk. Také se člověk snadno stane hrdinou nějakého příběhu nebo mluví plynně několika jazyky. Zkrátka dělá to, na co nemá a co neumí.

I když: někdy to tak doopravdy je. Jsou tací lidé, kteří dělali a dělají to, co nedovedou a jsou tak dobře placeni, že mají v jedné místnosti kulečník. Jenže obvykle nemluví mnoha jazyky. Někdy nemluví skoro vůbec. Ale dost. Téma je sen a toto téma téměř zakazuje mluvit o politice. I když není naše realita opravdu nějaký velký sen? To už ale ponechávám na vás. A nashle zase za tři měsíce, až mne zase vzbudí nějaký automat. A ještě otázka: čte to vůbec někdo? Haló, jste tam?

Beatles

8. června 2010 v 9:00 | Ivan Rössler
Moje vzpomínka se kupodivu nebude týkat Beatles jako takových, ačkoliv toto slovo v ní hraje roli. Bylo to za hluboké totality někdy v osmdesátých letech minulého století, kdy se ještě zakazovaly písničky a nevhodné názvy kapel. Tak nedivte se, některé písničky byly o pocitu svobody, který mnohým lidem chyběl, a víte, že mne s odstupem času nenapadají žádná další témata, kvůli kterým se zákazy dávaly? Jo, na jednu píseň si ještě vzpomínám: když byl prezident Svoboda v nemocnici se srdcem, nesměla se hrát píseň Mé srdce bije jako zvon.

Pak tu byly nevhodné názvy kapel. Zejména ty rockové bolševika provokovaly. Jaké pocity museli mít soudruzi, když se vyrojily názvy Visací zámek (žije dodnes), Žabí hlen, Devizový příslib... ta se po svém zákazu přejmenovala na Marná žádost. Není divu, že soudruzi vydali směrnici, ve které se zakazovalo popularizovat nevhodné názvy kapel. 

Byl jsem v té době na Portě, odkud jsem vysílal pořad Mikrofórum, a dělal jsem tam rozhovor s Rudou Koblicem o skupině Verumka  (jeho dcera Jarmila známá pod jménem Jamajka v kapele zpívala, později se objevila v Jasné páce). Bavili jsme se o všem možném, až mne napadlo zeptat se, co to vlastně Verumka znamená. Ruda se krátce zasmál a pak pravil: Je to zkratka a znamená to Velký rum a kafe. Ten název by nám asi neprošel, tak jsme ho skryli do této zkratky a lidi si myslí, že jsme nějací Broučci. Tak jsme rozhovor dokončili a já, abych podtrhl odhalené tajemství názvu, jsem jejich následující píseň ohlásil: Velký rum a kafe! Verumka! Broučci! Beatles! A byl jsem na příkaz ředitele rozhlasu náležitě potrestán.

Malý dodatek. Můj tehdejší šéfredaktor Bohumil Kolář (skvělý člověk a vynikající rozhlasák, který už mezi námi není) si mne tehdy zavolal a řekl: Chtěl jsem ti dát pět se korun prémií, dám ti tisíc a pět set ti za trest strhnu. A kdy máš dovolenou? V červenci? Tak v červenci nesmíš za trest vysílat. A nahlásil řediteli rozhlasu, že jeho příkaz potrestat mě splnil. 

JARNÍ LENOST

5. března 2010 v 10:28 | Ivan Rössler
Tak jak tak koukám, byl jsem tady naposledy v listopadu. Asi jsem prodělal zimní spánek a teď,když je jaro se pomalu probouzím. Probudila mne informace, že jsem měl minulý měsíc o deset návštěv méně než měsíc předminulý. To povzbudilo mojí soutěživost. To by bylo, abych ten deficit nedohnal. Jenže, přiznám se bez mučení, venku ještě lehce poletuje snížek, jaro zdá se ještě daleko. Po zimním spánku přijde jarní únava a v létě mladý Ital nepracuje. Zbývá jen podzim. Ano podzim naplníme úmornou prací a budeme sklízet. Ale co budeme sklízet, když jsme v zimě spali a nepřipravovali se na jaro? A na jaře? Seli jsme? Neseli, protože jsme byli líní a navíc nás přepadla jarní únava. A léto? Já vím, Ital.... Tak co bychom se na podzim namáhali, že. Nechme to být tak, jak to je.

Ostatně četl jsem, že poslanecké lavice také zejí prázdnotou, poslanci to mají za pár. Ne drobných, platy mají slušné, ale za pár dní, kdy je všechny vystřídá Paroubkova oranžová armáda v barvách počišťovačů (to slovo jsem si nevymyslel, existuje!) a všechny z těch lavic vymete. A pak nastolí pořádek, vyzmizíkuje zisky ČEZu, které rozdá důchodcům a matkám čerstvě narozených dětí, tedy generacím minulosti a budoucnosti, protože nač myslet na přítomnost.

Už se na to těším. Jenom je třeba si uvědomit, že oranžová je něco mezi hnědou a červenou a to byly slavné barvy! Možná, že oranžová se také jednou zapíše do dějin.

My nejsme děti

17. listopadu 2009 v 7:13 | Ivan Rössler
Je ráno 17. listopadu 2009. Dvacet let od sametu. Včera jsem šel po Národní třídě. Tam, kde byl les obušků se stavělo velké pódium. Bude oslava. Každá úspěšná revoluce se slavila. Kolik let jsme slavili Velkou říjnovou revoluci. Taky v listopadu. Samozřejmě Velvet Revolution nelze srovnávat s Velkou říjnovou revolucí. Každá revoluce má ale své vítěze a ti pak píší dějiny. Tak, jak se jim líbí. A pokud se mezi vítěze zamíchá pár poražených (rychlých přeběhlíků) je pak důvod zapomínat a zkreslovat dějiny. Každý z nás totiž má svou vlastní historii. Říká se tomu Curriculum vitae, módní zkratka sívíčko. A toto Curriculum vitae aneb Běh života si přizpůsobujeme svému účelu. Někdo tam vrazí falešný doktorát, jiný zamlčí své členství v KSČ, musíme našemu obrazu trochu pomoci. Jsou to takové šminky, kterými vylepšujeme - jak se tomu říkalo dřív? - svůj kádrový profil.

Před dvaceti lety jsem s Ivanem Holečkem natočil rozhlasové pásmo My nejsme děti. Vzali jsme záznam prvních deseti dnů vysílání Mikrofóra, na kterém jsem se tehdy také podílel, a vybrali jsme z toho autentické záběry. Je tam i slavný proslov Miroslava Štěpána, který tehdy na mítinku v ČKD vyslovil větu, která byla stejně slavná jako Jakešův Kůl v plotě. Ta věta zněla asi takto: Žádné děti nám nebudou říkat, jak máme řídit tento stát. A dělníci sborově odpověděli zvoláním: My nejsme děti. A tak dělníci, kterým údajně patřil tento bývalý socialistický stát, nasadili korunu sametové revoluci. Už to nebyla vzpoura dětí a klaunů z divadel, jak leckterý soudruh bagatelizoval listopadové události. Byla to dělnická třída, pilíř socialismu, která jako karyatidy držela komunistickou klenbu nad naší zemí. Karyatidy se pohnuly a klenba se zřítila k zemi.

Vysílali jsme tehdy z ulice. Dokonce jsme si pronajali pokoj proti balkonu Melantrichu, abychom alespoň směrovými mikrofony zachytili útržky toho, co se tam dělo a posílali to dál do světa. V prvních dnech to byla ještě odvaha, ale po miliónovém shromáždění na Letné to bylo už jasné. Pamatuji se, že jsem pod tribunou Sparty bloumal s magnetofonem a přemítal, jak ukecám ochranku, aby mne tam pustila. Když tu náhle se zhůry ozval hlas. "Pusťte ho, je to kamarád". Uzamčené brány se otevřely a já vystoupal mezi Havly, Dubčeky a další tváře sametu. Byli tam ale i Mohoritové, Adamcové a další, kteří přišli demonstrovat usmíření s novými zítřky. Jak by řekl Hegel: rodilo se svítání nejvyššího štěstí. Já se ale na tu tribunu dostal díky kamarádům z Porty, kteří ozvučili celou letenskou pláň tak, aby milionu příchozích neušlo ani slovo.

A pak už byl Koncert pro všechny slušné lidi. Původně byl zamýšlet na podporu postiženým zemětřesením tuším v Arménii, ale změnil se v obrovskou hudební přehlídku podporující především politické zemětřesení v Československu. Byl jsem první, kdo udělal pro rozhlas krátký rozhovor s Václavem Havlem. Vlákali jsme ho na dvě až tři otázky do našeho obytného přívěsu, z něhož jsme si vytvořili improvizované studio. Kamarád rozhovor natočil na kameru a tak jsme to dali na youtube (Koncert pro všechny slušné lidi).

Ano, dnes je 17. listopadu 2009. A vůbec mne nepřekvapuje, že máme jiné starosti. Takové nesametové. Ale kousíček toho nadšení, které jsme tehdy prožívali, ještě ve mně je. Je to zdroj energie, který - jak doufám - nikdy nezmizí.

POTLESK

11. dubna 2009 v 21:43 | Ivan Rössler
Rád tleskám. Je to výraz čisté radosti z dobře odvedeného výkonu. Muzikant dobře zahrál, politik pronesl moudrou a přitom docela vtipnou větu, významný vědec převzal ještě významnější ocenění. Potlesk je svým způsobem pochvala. Ale není jednoduché tleskat správně a na vhodném místě. Dobrou politickou řeč lze přerušit výkřiky bravo a frenetickým potleskem, také skvěle odvedené sólo v jazzové skladbě lze i během hudby potleskem ocenit, hráči navazující na toto sólo se na chvíli uskromní a svému sólistovi jeho úspěch nezávidí. Zejména pokud je autorem sóla bubeník, který by je mohl za nevraživý pohled praštit paličkou. Zato ve vážné hudbě potlesk v pauze mezi větami je známkou hlupáctví a neznalosti etikety. Tleská se až nakonec a povolen je standing ovation neboli ovace ve stoje. To mají hudebníci ve fraku obzvláště rádi. Dlouho a někdy i ve stoje se tleská i na divadle. Herci a herečky pak počítají opony, které během potlesku spadnou a zase se zvednou. Počítají úspěch na opony. Povšiml jsem si, že například v hudbě se temperament publika liší podle hudebního žánru. Jazzmani například během potlesku volávali VELKÉ ANO, kotlíkáři na Portě křičeli UMÍ a rockeři HOBLUJ! A Beatles blahé paměti před ctihodným publikem pronesli větu: Ti na lacinějších místech mohou tleskat a ti na místech dražších by mohli alespoň chrastit svými klenoty. A pokud se očekává, že umělecké dílo nebude mít spontánní úspěch, nasazuje se KLAKA, která obstará potlesk placený.
Vraťme se na začátek. Rád tleskám. Je to výraz čisté radosti… ale to už tu bylo. Jenom mám pocit, že v poslední době není jaksi komu. Možná Rathovi za to, jak statečně zveřejnil telefonní číslo soudkyně, která mu zakázala rozdávat zadarmo třicetikorunové poplatky. Možná by je teď mohl po vzoru jednoho rádia, které nemohu kvůli nehubkovému zákonu jmenovat, rozhazovat mezi lidi z jeřábu. Čím víc pitomců, kteří chtějí něco zadarmo, se ušlape, tím líp, protože dnešní MÁM TO ZADARMO, bude příště (a nebude to dlouho trvat) nahrazeno sloganem MÁM TO ZA DVOJNÁSOBEK. A tak netleskám. Chybí mi ten výraz čisté radosti z dobře odvedeného výkonů. Možná bychom měli dostávat šrotovné nejen za auta, ale i za sešrotované vlády, zákony, ideje, morálku a kdovíco ještě. A zatleskat tomu všemu by mohla nějaká hodně dobře zaplacená klaka!

STROMY

29. března 2009 v 10:10 | Ivan Rössler
Stojím tu v úžasu uprostřed ticha

i stromy mají BŘICHA!

SURREALISTICKÉ RÁNO

18. března 2009 v 16:04 | Ivan Rössler
Dneska jsem měl docela hezké surrealistické ráno. Jel jsem tramvají a míjel jsem vrby, jejichž dlouhé, žluté větve splývaly k zemi jako vlasy blonďatých krásek, které se těší, jak jim kadeřník jara vytvoří na vlasech lehce zelený melír. Pak jsem vystoupil a stoupal od podolské vodárny do kopce směrem k Pankráci kolem zdi, za kterou vykukovalo křoví. Uprostřed něho ležela rozevřená kniha. Bůhví co toto křoví četlo, že se mu větvičky vzrušeně chvěly v jarním vánku. O kousek dál byla mezera mezi auty, která se přimykala k chodníku svými pravými koly, zatímco kola levá se svobodně rozhlížela po ulici. Kdo to tu říkal pravá? Majakovský určitě ne. A v té mezeře, přesně uprostřed, bylo zaparkované jablko s nádhernou červeno-žlutou metalízou neporušené slupky. A ještě dál kontejnery s odpadky nejen uvnitř, ale i okolo, hnusně poházenými a nechutnými na pohled. A mezi nimi úhledně vyrovnaná baterie prázdných lahví od vína, pravděpodobně výsledek chrabrého nočního boje. Poražený nepřítel - lahve stály v jednom šiku, semknuté, bok vedle boku, hrdlo vedle hrdla. Opravdu krásné surrealistické ráno, říkal jsem si a měl jsem radost do chvíle, kdy jsem, okouzlen vizuální pastvou, vstoupil do psího hovna. A byl jsem zpět v realitě pražských ulic. Sbohem mé surrealistické ráno.

Kam dál