Ivan Rössler bloguje na Blog.cz

Dneska jsem měl docela hezké surrealistické ráno. Jel jsem tramvají a míjel jsem vrby, jejichž dlouhé, žluté větve splývaly k zemi jako vlasy blonďatých krásek, které se těší, jak jim kadeřník jara vytvoří na vlasech lehce zelený melír. Pak jsem vystoupil a stoupal od podolské vodárny do kopce směrem k Pankráci kolem zdi, za kterou vykukovalo křoví. Uprostřed něho ležela rozevřená kniha. Bůhví co toto křoví četlo, že se mu větvičky vzrušeně chvěly v jarním vánku. O kousek dál byla mezera mezi auty, která se přimykala k chodníku svými pravými koly, zatímco kola levá se svobodně rozhlížela po ulici. Kdo to tu říkal pravá? Majakovský určitě ne. A v té mezeře, přesně uprostřed, bylo zaparkované jablko s nádhernou červeno-žlutou metalízou neporušené slupky. A ještě dál kontejnery s odpadky nejen uvnitř, ale i okolo, hnusně poházenými a nechutnými na pohled. A mezi nimi úhledně vyrovnaná baterie prázdných lahví od vína, pravděpodobně výsledek chrabrého nočního boje. Poražený nepřítel - lahve stály v jednom šiku, semknuté, bok vedle boku, hrdlo vedle hrdla. Opravdu krásné surrealistické ráno, říkal jsem si a měl jsem radost do chvíle, kdy jsem, okouzlen vizuální pastvou, vstoupil do psího hovna. A byl jsem zpět v realitě pražských ulic. Sbohem mé surrealistické ráno.