My nejsme děti

17. listopadu 2009 v 7:13 | Ivan Rössler
Je ráno 17. listopadu 2009. Dvacet let od sametu. Včera jsem šel po Národní třídě. Tam, kde byl les obušků se stavělo velké pódium. Bude oslava. Každá úspěšná revoluce se slavila. Kolik let jsme slavili Velkou říjnovou revoluci. Taky v listopadu. Samozřejmě Velvet Revolution nelze srovnávat s Velkou říjnovou revolucí. Každá revoluce má ale své vítěze a ti pak píší dějiny. Tak, jak se jim líbí. A pokud se mezi vítěze zamíchá pár poražených (rychlých přeběhlíků) je pak důvod zapomínat a zkreslovat dějiny. Každý z nás totiž má svou vlastní historii. Říká se tomu Curriculum vitae, módní zkratka sívíčko. A toto Curriculum vitae aneb Běh života si přizpůsobujeme svému účelu. Někdo tam vrazí falešný doktorát, jiný zamlčí své členství v KSČ, musíme našemu obrazu trochu pomoci. Jsou to takové šminky, kterými vylepšujeme - jak se tomu říkalo dřív? - svůj kádrový profil.

Před dvaceti lety jsem s Ivanem Holečkem natočil rozhlasové pásmo My nejsme děti. Vzali jsme záznam prvních deseti dnů vysílání Mikrofóra, na kterém jsem se tehdy také podílel, a vybrali jsme z toho autentické záběry. Je tam i slavný proslov Miroslava Štěpána, který tehdy na mítinku v ČKD vyslovil větu, která byla stejně slavná jako Jakešův Kůl v plotě. Ta věta zněla asi takto: Žádné děti nám nebudou říkat, jak máme řídit tento stát. A dělníci sborově odpověděli zvoláním: My nejsme děti. A tak dělníci, kterým údajně patřil tento bývalý socialistický stát, nasadili korunu sametové revoluci. Už to nebyla vzpoura dětí a klaunů z divadel, jak leckterý soudruh bagatelizoval listopadové události. Byla to dělnická třída, pilíř socialismu, která jako karyatidy držela komunistickou klenbu nad naší zemí. Karyatidy se pohnuly a klenba se zřítila k zemi.

Vysílali jsme tehdy z ulice. Dokonce jsme si pronajali pokoj proti balkonu Melantrichu, abychom alespoň směrovými mikrofony zachytili útržky toho, co se tam dělo a posílali to dál do světa. V prvních dnech to byla ještě odvaha, ale po miliónovém shromáždění na Letné to bylo už jasné. Pamatuji se, že jsem pod tribunou Sparty bloumal s magnetofonem a přemítal, jak ukecám ochranku, aby mne tam pustila. Když tu náhle se zhůry ozval hlas. "Pusťte ho, je to kamarád". Uzamčené brány se otevřely a já vystoupal mezi Havly, Dubčeky a další tváře sametu. Byli tam ale i Mohoritové, Adamcové a další, kteří přišli demonstrovat usmíření s novými zítřky. Jak by řekl Hegel: rodilo se svítání nejvyššího štěstí. Já se ale na tu tribunu dostal díky kamarádům z Porty, kteří ozvučili celou letenskou pláň tak, aby milionu příchozích neušlo ani slovo.

A pak už byl Koncert pro všechny slušné lidi. Původně byl zamýšlet na podporu postiženým zemětřesením tuším v Arménii, ale změnil se v obrovskou hudební přehlídku podporující především politické zemětřesení v Československu. Byl jsem první, kdo udělal pro rozhlas krátký rozhovor s Václavem Havlem. Vlákali jsme ho na dvě až tři otázky do našeho obytného přívěsu, z něhož jsme si vytvořili improvizované studio. Kamarád rozhovor natočil na kameru a tak jsme to dali na youtube (Koncert pro všechny slušné lidi).

Ano, dnes je 17. listopadu 2009. A vůbec mne nepřekvapuje, že máme jiné starosti. Takové nesametové. Ale kousíček toho nadšení, které jsme tehdy prožívali, ještě ve mně je. Je to zdroj energie, který - jak doufám - nikdy nezmizí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama