Ivan Rössler bloguje - Články

Co by se stalo, kdyby...

Mon, 13 Feb 2012 15:53:47 +0100

Ještě za Havla kolovala tato anekdota: Jde prezident Havel po Pražském hradě a vidí na stěně viset svůj obraz, a ptá sa ho: "Ehmm, poslyš, co by se stalo, kdyby v přístích volbách zvítězili komunisté?" A obraz mu odpoví: "Ehmmm, mne by nejspíš svěsili ehmm, a tebe by pověsili."

Ono co by bylo, kdyby... samozřejmě lákalo vždy a mnohokrát se pokoušeli jak odborníci, tak i laici fabulovat, jaké by to bylo, kdybychom zůstali v Rakousku-Uhersku a možná po velké bitvě na vídeňském dvoře bychom získali další pomlčku a žili bychom v Rakousku-Uhersku-Česku, což by rozzuřilo Slováky do té míry, že by se natruc Maďarům připojili k Polsku. Osobně mám rád Apokryfy Karla Čapka, který si historické příběhy přetváří podle sebe. Například Julie si sice s Romeem začala, ale pak si vzala jiného a měla s ním kupu dětí. A proč ne.

Ale i my si můžeme pohrávat s myšlenkou, co by bylo, kdybych se včera neopil anebo kdybych tam tenkrát nechodil anebo kdyby... řetězec kdyby je nekonečný, zatímco skutečnost je konečná. Zejména ale tam, kde člověk udělá chybu, si často říká: kdybych to věděl... Ano, to je to správné: kdybych to věděl. Ale protože jsem to nevěděl, spadl jsem do soukolí osudu a to mne semlelo a poslalo mne to do průsečíků dvou kauzálních řetězců a já se ocitl tam a právě tam, ke se stalo to, právě to.

Modelové situace se běžně dělají, aby se vyhodnotil stupeň nebezpečí. Představte si, co by se stalo, kdyby do Země narazil asteroid velký jako dům anebo velký jako panelák. Anebo ještě větší. Dovedete si to představit? Já ne, ale ti, co dělají modelové situace vám spočítají výšku vlny tsunami a délku období mrazů, vedle nichž rekord z roku 1929 je ještě poměrně příjemná teplota.

Já osobně hraní si s myšlenkou, co by bylo, kdyby... moc rád nemám. Jen jsem už dlouho nepsal žádný blog, od provozovatelů jsem dostal výstrahu, že když nic nenapíšu, že budu odpojen a tak, abych se zachránil, vzal jsem za vděk stéblem tématu, které bylo nabídnuto jen proto, že s tímto tématem je spojen nový projekt TV Nova. Tak co bych pro svou bývalou mateřskou televizi neudělal. Jen bych tvůrcům připomněl jednu dětskou anekdotu: kdyby babička měla kolečka, byl by to autobus.

Kníže prezidentem

Sun, 23 Oct 2011 07:07:14 +0200

"Tak se možná kníže konečně stane prezidentem", řekla paní Müllerová Švejkovi. "A kterýho knížete máte na mysli, já znám dva. Jeden se jmenuje Josef Kníže a šije v Praze šaty a ten druhý..." "Jestli myslej Karla Schwarzenberga, tak maj pravdu." Ano, přátelé myslej Karla Schwarzenberga, který oznámil, že chce být prezidentem. Osobně proti knížeti nic nemám, dokonce jsem jeho partaj (kalousek nekalousek) volil jako nejmenší zlo. Nicméně poněkud mrazivě se bavím při představě, že kníže čte 1. ledna 2014 svůj první novoroční projev. Připomíná mi to anekdotu, jak šel koktavý na konkurz moderátorů, který neudělal a kamarádům to zdůvodnil, že ho vyhodili jen proto, že není ve straně.

Nedá se nic dělat. Prezident je veřejná osoba a často musí na veřejnosti vystupovat. Kníže je sošný a dobře oblečený, v tomto ohledu nároky na prezidenta splňuje. A zcela určitě nebaží po perech či propiskách. V tomto ohledu je také vhodným kandidátem. Ale opravdu při nejlepší vůli si ho nedovedu představit, jak čte anebo říká zpatra sebe lépe napsaný projev. Už to, že svoji kandidaturu oznamoval tak, že na Nově v televizních novinách k jeho mluvenému projevu pro jistotu přidali psané titulky, dokazuje, že porozumět mu bude bez těchto titulků složité. Přidáním titulků se ale vyhoví požadavkům neslyšících.

Znovu opakuji, kníže je mi sympatický, nevadí mi ani jeho občasné podřimování, je to dobrá obrana proti politické nudě a člověk je pak fit, když se děje něco opravdu zajímavého. Ale opravdu si ho na prezidentském stolci nedovedu představit. Na druhou stranu je tisíckrát lepší než například Špidla, jehož kandidaturou chtějí občany potrestat sociální demokraté. Svoje poslední slovo neřekl ani jezevec Zeman ze své Vysočiny. Zdá se, že volba prezidenta v roce 2013, ať už bude v rukou všech voličů v přímé volbě, anebo ji provedou jen námi zvolení zástupci, bude pěkná legrace. Škoda, že jde současně o docela vážnou věc. Anebo už jsme tak daleko, že je to jedno?

PF

Fri, 24 Dec 2010 07:27:42 +0100

A už to tu lítá mailem, poštou přes fejsbůk: vánoční přání a péefka. Ale nebojte se, nebudu popisovat, co mi letos přišlo vtipného. Jsem totiž maniak na zkratky. Jednou jsem zkoumal slavnou zkratku outů neboli kyslík a napadlo mne, když už si někdo vzal kyslík jako svou obchodní značku, co dělá ozón O3. A našel jsem out of office, nejsem v kanclu.

Všichni víme, že PF znamená Pour féliciter - "pro štěstí", ale nikdo neví, kdo si s tím vlastně začal. Je to francouzsky, ale ve Francii se toto spojení nepoužívá. Je to jako Mrazík, u nás je populárnější než v Rusku. U nás péefka prý propagoval hrabě Chotek. No, možné to je. Ale doloženo jest, že nejstarší novoročenka u nás byla pamětní mince s nápisem Zum Neuen Jahr 1606. A to už fakt nepamatuju.

PF ale je běžně uznávaná zkratka pro Pink Floyd. A pokud si dáte na konci internetové adresy zkratku .pf, pak jste v Polynésie française neboli Francouzské Polynésii. PF v počítačové terminologii znamená Page Fault, což je chyba stránky a to vám opravdu nepřeju. A což teprve Page File, to jsem kvůli tomu navštívil jednu internetovou diskusi, abych zjistil, co to znamená a kousek vám ocituji:

Muj osobni nazor je takovy, ze pagefile neni potreba, kdyz mate dost ramky.
Takze pokud ma nekdo mene nez 3GB ramky, tak to co do 3GB zbyva doplnit velikosti pagefile. A kdyz mas vice tak pagefile klidne vypnout. A zapnout ji az v pripade ze je malo pameti nebo nefunguji nejake programy.

Anebo:

Při šesti giga to už nepoužívej.
Ze začátku se uvádělo, že se to může vypnout už od 2 Giga RAM. Takže 6 giga je od oněch doporučení dost velký pokrok a myslím že stránkovací soubor je zbytečný.

Tak fakt nevím, o čem je řeč. Pokud mi to někdo vysvětlí, rád mu koupím zmrzlinu.

pF je také Pikofarad. Farad je odvozená jednotka, která má v základních jednotkách SI rozměr:

Tak nevím, jestli jsem raději neměl zůstat u Page Filu. Anebo jestli jsem raději neměl zůstat u těch novoročenek. V každém případě vám všem přeju: klidné Vánoce, bouřlivý Silvestr, šťastný Nový rok a spokojený pobyt na zemi, ve vodě i ve vzduchu v celém roce 2011. A posílám vám samozřejmě i svoje péefko.

Sen

Mon, 20 Sep 2010 17:35:43 +0200

Téma tohoto týdne je sen sám o sobě. Nebyl jsem tu tři měsíce a dostal jsem upomínku, abych něco napsal. Je to sen, že na mne někdo myslí. Připomíná mi to anekdotu ve které se říká: nikdo tě nemá rád, nikdo ti nezavolá, nikdo si tě ani nevšimne? Jednoduchý recept: přestaň platit daně! Stačí, když něco neuděláte a hned jste středem pozornosti.

Jsem přesvědčen, že to ale nikdo vlastně nesleduje, jen nějaký automat, který zaznamená, že jste tři měsíce byl v nečinnosti a hned vám pošle upomínku. A aby nebyly sankce, snažíte se vyhovět. Není tohle sen? Anebo je to skutečnost? Dokázal bych tenhle text naroubovat na jakékoliv téma. Kdyby tématem týdne byl třeba lipový květ, zcela jistě bych dokázal probudit svůj blog díky jeho vůni. Namítnete, že sen je především záležitost noci. Pravda, erotický sen tam patří. V něm člověk prožívá příběhy, které si doopravdy vysnil. Kolik krásných žen jsme v mládí milovali. Můj přítel, básník Vladimír Kavka na základě jednoho erotického snu napsal krásné dvojverší. Dodnes si ho pamatuji, díky téměř absolutnímu rýmu:

Co mi zbylo po Lucce?

Smutek, splín a poluce!

Opusťme ale toto choulostivé téma, sny se mi zásadně nezdají a erotické už vůbec ne. Ale co mám rád a co absolutně vyznávám je tzv. day dreaming neboli sny za bílého dne. Jsou to představy, které člověka napadají ve chvíli krátkého uvolnění a nic nedělání, kdy si člověk představuje, jak by zařídil vilu, kterou nemá. Například v jedné místnosti bych měl kulečník (to jsem viděl v amerických filmech). Jedny dveře z této místnosti by vedly do rozsáhlé knihovny a druhé do malé projekce, kde bych si promítal oblíbené filmy. Je jasné, že bych neměl 2 + kk. Také se člověk snadno stane hrdinou nějakého příběhu nebo mluví plynně několika jazyky. Zkrátka dělá to, na co nemá a co neumí.

I když: někdy to tak doopravdy je. Jsou tací lidé, kteří dělali a dělají to, co nedovedou a jsou tak dobře placeni, že mají v jedné místnosti kulečník. Jenže obvykle nemluví mnoha jazyky. Někdy nemluví skoro vůbec. Ale dost. Téma je sen a toto téma téměř zakazuje mluvit o politice. I když není naše realita opravdu nějaký velký sen? To už ale ponechávám na vás. A nashle zase za tři měsíce, až mne zase vzbudí nějaký automat. A ještě otázka: čte to vůbec někdo? Haló, jste tam?

Beatles

Tue, 08 Jun 2010 09:00:20 +0200

Moje vzpomínka se kupodivu nebude týkat Beatles jako takových, ačkoliv toto slovo v ní hraje roli. Bylo to za hluboké totality někdy v osmdesátých letech minulého století, kdy se ještě zakazovaly písničky a nevhodné názvy kapel. Tak nedivte se, některé písničky byly o pocitu svobody, který mnohým lidem chyběl, a víte, že mne s odstupem času nenapadají žádná další témata, kvůli kterým se zákazy dávaly? Jo, na jednu píseň si ještě vzpomínám: když byl prezident Svoboda v nemocnici se srdcem, nesměla se hrát píseň Mé srdce bije jako zvon.

Pak tu byly nevhodné názvy kapel. Zejména ty rockové bolševika provokovaly. Jaké pocity museli mít soudruzi, když se vyrojily názvy Visací zámek (žije dodnes), Žabí hlen, Devizový příslib... ta se po svém zákazu přejmenovala na Marná žádost. Není divu, že soudruzi vydali směrnici, ve které se zakazovalo popularizovat nevhodné názvy kapel.

Byl jsem v té době na Portě, odkud jsem vysílal pořad Mikrofórum, a dělal jsem tam rozhovor s Rudou Koblicem o skupině Verumka (jeho dcera Jarmila známá pod jménem Jamajka v kapele zpívala, později se objevila v Jasné páce). Bavili jsme se o všem možném, až mne napadlo zeptat se, co to vlastně Verumka znamená. Ruda se krátce zasmál a pak pravil: Je to zkratka a znamená to Velký rum a kafe. Ten název by nám asi neprošel, tak jsme ho skryli do této zkratky a lidi si myslí, že jsme nějací Broučci. Tak jsme rozhovor dokončili a já, abych podtrhl odhalené tajemství názvu, jsem jejich následující píseň ohlásil: Velký rum a kafe! Verumka! Broučci! Beatles! A byl jsem na příkaz ředitele rozhlasu náležitě potrestán.

Malý dodatek. Můj tehdejší šéfredaktor Bohumil Kolář (skvělý člověk a vynikající rozhlasák, který už mezi námi není) si mne tehdy zavolal a řekl: Chtěl jsem ti dát pět se korun prémií, dám ti tisíc a pět set ti za trest strhnu. A kdy máš dovolenou? V červenci? Tak v červenci nesmíš za trest vysílat. A nahlásil řediteli rozhlasu, že jeho příkaz potrestat mě splnil.

JARNÍ LENOST

Fri, 05 Mar 2010 10:28:21 +0100

Tak jak tak koukám, byl jsem tady naposledy v listopadu. Asi jsem prodělal zimní spánek a teď,když je jaro se pomalu probouzím. Probudila mne informace, že jsem měl minulý měsíc o deset návštěv méně než měsíc předminulý. To povzbudilo mojí soutěživost. To by bylo, abych ten deficit nedohnal. Jenže, přiznám se bez mučení, venku ještě lehce poletuje snížek, jaro zdá se ještě daleko. Po zimním spánku přijde jarní únava a v létě mladý Ital nepracuje. Zbývá jen podzim. Ano podzim naplníme úmornou prací a budeme sklízet. Ale co budeme sklízet, když jsme v zimě spali a nepřipravovali se na jaro? A na jaře? Seli jsme? Neseli, protože jsme byli líní a navíc nás přepadla jarní únava. A léto? Já vím, Ital.... Tak co bychom se na podzim namáhali, že. Nechme to být tak, jak to je.

Ostatně četl jsem, že poslanecké lavice také zejí prázdnotou, poslanci to mají za pár. Ne drobných, platy mají slušné, ale za pár dní, kdy je všechny vystřídá Paroubkova oranžová armáda v barvách počišťovačů (to slovo jsem si nevymyslel, existuje!) a všechny z těch lavic vymete. A pak nastolí pořádek, vyzmizíkuje zisky ČEZu, které rozdá důchodcům a matkám čerstvě narozených dětí, tedy generacím minulosti a budoucnosti, protože nač myslet na přítomnost.

Už se na to těším. Jenom je třeba si uvědomit, že oranžová je něco mezi hnědou a červenou a to byly slavné barvy! Možná, že oranžová se také jednou zapíše do dějin.

My nejsme děti

Tue, 17 Nov 2009 07:13:58 +0100

Je ráno 17. listopadu 2009. Dvacet let od sametu. Včera jsem šel po Národní třídě. Tam, kde byl les obušků se stavělo velké pódium. Bude oslava. Každá úspěšná revoluce se slavila. Kolik let jsme slavili Velkou říjnovou revoluci. Taky v listopadu. Samozřejmě Velvet Revolution nelze srovnávat s Velkou říjnovou revolucí. Každá revoluce má ale své vítěze a ti pak píší dějiny. Tak, jak se jim líbí. A pokud se mezi vítěze zamíchá pár poražených (rychlých přeběhlíků) je pak důvod zapomínat a zkreslovat dějiny. Každý z nás totiž má svou vlastní historii. Říká se tomu Curriculum vitae, módní zkratka sívíčko. A toto Curriculum vitae aneb Běh života si přizpůsobujeme svému účelu. Někdo tam vrazí falešný doktorát, jiný zamlčí své členství v KSČ, musíme našemu obrazu trochu pomoci. Jsou to takové šminky, kterými vylepšujeme - jak se tomu říkalo dřív? - svůj kádrový profil.

Před dvaceti lety jsem s Ivanem Holečkem natočil rozhlasové pásmo My nejsme děti. Vzali jsme záznam prvních deseti dnů vysílání Mikrofóra, na kterém jsem se tehdy také podílel, a vybrali jsme z toho autentické záběry. Je tam i slavný proslov Miroslava Štěpána, který tehdy na mítinku v ČKD vyslovil větu, která byla stejně slavná jako Jakešův Kůl v plotě. Ta věta zněla asi takto: Žádné děti nám nebudou říkat, jak máme řídit tento stát. A dělníci sborově odpověděli zvoláním: My nejsme děti. A tak dělníci, kterým údajně patřil tento bývalý socialistický stát, nasadili korunu sametové revoluci. Už to nebyla vzpoura dětí a klaunů z divadel, jak leckterý soudruh bagatelizoval listopadové události. Byla to dělnická třída, pilíř socialismu, která jako karyatidy držela komunistickou klenbu nad naší zemí. Karyatidy se pohnuly a klenba se zřítila k zemi.

Vysílali jsme tehdy z ulice. Dokonce jsme si pronajali pokoj proti balkonu Melantrichu, abychom alespoň směrovými mikrofony zachytili útržky toho, co se tam dělo a posílali to dál do světa. V prvních dnech to byla ještě odvaha, ale po miliónovém shromáždění na Letné to bylo už jasné. Pamatuji se, že jsem pod tribunou Sparty bloumal s magnetofonem a přemítal, jak ukecám ochranku, aby mne tam pustila. Když tu náhle se zhůry ozval hlas. "Pusťte ho, je to kamarád". Uzamčené brány se otevřely a já vystoupal mezi Havly, Dubčeky a další tváře sametu. Byli tam ale i Mohoritové, Adamcové a další, kteří přišli demonstrovat usmíření s novými zítřky. Jak by řekl Hegel: rodilo se svítání nejvyššího štěstí. Já se ale na tu tribunu dostal díky kamarádům z Porty, kteří ozvučili celou letenskou pláň tak, aby milionu příchozích neušlo ani slovo.

A pak už byl Koncert pro všechny slušné lidi. Původně byl zamýšlet na podporu postiženým zemětřesením tuším v Arménii, ale změnil se v obrovskou hudební přehlídku podporující především politické zemětřesení v Československu. Byl jsem první, kdo udělal pro rozhlas krátký rozhovor s Václavem Havlem. Vlákali jsme ho na dvě až tři otázky do našeho obytného přívěsu, z něhož jsme si vytvořili improvizované studio. Kamarád rozhovor natočil na kameru a tak jsme to dali na youtube (Koncert pro všechny slušné lidi).

Ano, dnes je 17. listopadu 2009. A vůbec mne nepřekvapuje, že máme jiné starosti. Takové nesametové. Ale kousíček toho nadšení, které jsme tehdy prožívali, ještě ve mně je. Je to zdroj energie, který - jak doufám - nikdy nezmizí.

POTLESK

Sat, 11 Apr 2009 21:43:45 +0200

Rád tleskám. Je to výraz čisté radosti z dobře odvedeného výkonu. Muzikant dobře zahrál, politik pronesl moudrou a přitom docela vtipnou větu, významný vědec převzal ještě významnější ocenění. Potlesk je svým způsobem pochvala. Ale není jednoduché tleskat správně a na vhodném místě. Dobrou politickou řeč lze přerušit výkřiky bravo a frenetickým potleskem, také skvěle odvedené sólo v jazzové skladbě lze i během hudby potleskem ocenit, hráči navazující na toto sólo se na chvíli uskromní a svému sólistovi jeho úspěch nezávidí. Zejména pokud je autorem sóla bubeník, který by je mohl za nevraživý pohled praštit paličkou. Zato ve vážné hudbě potlesk v pauze mezi větami je známkou hlupáctví a neznalosti etikety. Tleská se až nakonec a povolen je standing ovation neboli ovace ve stoje. To mají hudebníci ve fraku obzvláště rádi. Dlouho a někdy i ve stoje se tleská i na divadle. Herci a herečky pak počítají opony, které během potlesku spadnou a zase se zvednou. Počítají úspěch na opony. Povšiml jsem si, že například v hudbě se temperament publika liší podle hudebního žánru. Jazzmani například během potlesku volávali VELKÉ ANO, kotlíkáři na Portě křičeli UMÍ a rockeři HOBLUJ! A Beatles blahé paměti před ctihodným publikem pronesli větu: Ti na lacinějších místech mohou tleskat a ti na místech dražších by mohli alespoň chrastit svými klenoty. A pokud se očekává, že umělecké dílo nebude mít spontánní úspěch, nasazuje se KLAKA, která obstará potlesk placený.

Vraťme se na začátek. Rád tleskám. Je to výraz čisté radosti… ale to už tu bylo. Jenom mám pocit, že v poslední době není jaksi komu. Možná Rathovi za to, jak statečně zveřejnil telefonní číslo soudkyně, která mu zakázala rozdávat zadarmo třicetikorunové poplatky. Možná by je teď mohl po vzoru jednoho rádia, které nemohu kvůli nehubkovému zákonu jmenovat, rozhazovat mezi lidi z jeřábu. Čím víc pitomců, kteří chtějí něco zadarmo, se ušlape, tím líp, protože dnešní MÁM TO ZADARMO, bude příště (a nebude to dlouho trvat) nahrazeno sloganem MÁM TO ZA DVOJNÁSOBEK. A tak netleskám. Chybí mi ten výraz čisté radosti z dobře odvedeného výkonů. Možná bychom měli dostávat šrotovné nejen za auta, ale i za sešrotované vlády, zákony, ideje, morálku a kdovíco ještě. A zatleskat tomu všemu by mohla nějaká hodně dobře zaplacená klaka!

STROMY

Sun, 29 Mar 2009 10:10:36 +0200

Stojím tu v úžasu uprostřed ticha

i stromy mají BŘICHA!

SURREALISTICKÉ RÁNO

Wed, 18 Mar 2009 16:04:10 +0100

Dneska jsem měl docela hezké surrealistické ráno. Jel jsem tramvají a míjel jsem vrby, jejichž dlouhé, žluté větve splývaly k zemi jako vlasy blonďatých krásek, které se těší, jak jim kadeřník jara vytvoří na vlasech lehce zelený melír. Pak jsem vystoupil a stoupal od podolské vodárny do kopce směrem k Pankráci kolem zdi, za kterou vykukovalo křoví. Uprostřed něho ležela rozevřená kniha. Bůhví co toto křoví četlo, že se mu větvičky vzrušeně chvěly v jarním vánku. O kousek dál byla mezera mezi auty, která se přimykala k chodníku svými pravými koly, zatímco kola levá se svobodně rozhlížela po ulici. Kdo to tu říkal pravá? Majakovský určitě ne. A v té mezeře, přesně uprostřed, bylo zaparkované jablko s nádhernou červeno-žlutou metalízou neporušené slupky. A ještě dál kontejnery s odpadky nejen uvnitř, ale i okolo, hnusně poházenými a nechutnými na pohled. A mezi nimi úhledně vyrovnaná baterie prázdných lahví od vína, pravděpodobně výsledek chrabrého nočního boje. Poražený nepřítel - lahve stály v jednom šiku, semknuté, bok vedle boku, hrdlo vedle hrdla. Opravdu krásné surrealistické ráno, říkal jsem si a měl jsem radost do chvíle, kdy jsem, okouzlen vizuální pastvou, vstoupil do psího hovna. A byl jsem zpět v realitě pražských ulic. Sbohem mé surrealistické ráno.

MIZEJÍCÍ TRADICE

Sun, 15 Mar 2009 12:33:27 +0100

Na svých nesčetných toulkách po Praze a mimo Prahu nacházím značné množství opuštěných továrních budov, u nichž jako výstražný prst ční k nebi komín. Někdy je to stará opuštěná pekárna, jindy je to sklárna, tiskárna, papírna, cihelna… Před časem zavřeli poslední sirkárnu v Čechách, a sice SOLO SUŠICE, která měla šanci oslavit úctyhodné výročí 170 let od svého vzniku. Ano, už v roce 1839 jistý Vojtěch Scheinost se vrátil do Sušice z Vídně, kde se naučil dělat tzv. sirkařský drát u vídeňského sirkaře Röhma a pragmaticky si vzal i jeho služku, která znala tajemství sirkařské hmoty. Dali se dohromady a zprvu po domácku, pak manufakturně a nakonec i ve velké továrně vyráběli sirky, jejichž sláva překročila hranice Čech. Ta gründerská doba byla složitější, protože o první úspěchy Scheinosta připravil jistý Bernard Fürth, který jeho továrnu ovládl a ze Scheinosta udělal svého zaměstnance, ale ten se nedal a zanedlouho byly v Sušici sirkárny dvě a třetí byla v Dlouhé vsi nedaleko Sušice. Ta se specializovala na ploché zápalky (kdeže je jim konec). V jednom období bylo v Čechách na stopadesát sirkáren. Ale podobná situace byla v tradici českého skla, porcelánu, obuvi, těch oborů je značné množství. Když v roce 1791 byl v Praze korunován Leopold II. českým králem, byla uspořádána v Klementinu první česká průmyslová výstava. Jedna z prvních v Evropě. O sto let později to byla jubilejní stoletá. Němečtí podnikatelé v Čechách ji bojkotovali, ale byla stejně nesmírně úspěšná. Dodnes stojí v Holešovicích rozsáhlé výstaviště (byť nedávno poněkud pocuchané požárem z nedbalosti). Křižíkova fontána, byly zprovozněny dvě lanovky (na Petřín a na Letnou), Petřínská rozhledna a první česká elektrická dráha. Některé objekty dodnes stojí, byť přeneseny jinam (Hanavský pavilón), jiné byly neudržované a zmizely z povrchu zemského (restaurace v podobě slona, která dlouhá léta zdobila Sedlec u Prahy). O dalších sto let později výstavu bojkotovali i čeští podnikatelé a tak skončila katastrofou. Bude-li v roce 2091 další stoletá výstava, se asi nedozvíme, protože se toho naštěstí nedožijeme. Tradice postupně mizí v černé díře času a proto na mne jako svěží vánek dýchne nějaký zajímavý artefakt jako například plakátek jednoho pekařství v Podolí, které společně s historickým obrázkem hlásá: Pečeme pro vás 150 let. Měli bychom možná založit klub na podporu těch, kteří to vydrželi tak dlouho a měli bychom jim pomáhat. Aby nezmizeli, jako mizí to, co na jsme mohli být po mnohá léta pyšní: české sirkařství, sklářství a další obory.

KOCOURKOV 5 – ÚKLID CHODNÍKU

Sun, 08 Mar 2009 09:40:14 +0100

To, že majitelům domů ještě dvacet let po návratu kapitalismu do českých zemí budou regulovat nájemné bez ohledu na to, zda v jeho bytě bydlí bohatý anebo chudý jenom proto, že měl kliku a v bytě se shodou okolností nacházel v době třesku a zuby nehty se ho drží, pokud ho mezitím nezašmelil s výhodou právě toho regulovaného nájemného, s tím jsem se už smířil. Pamatuji dokonce i na inzeráty: vyměním byt s regulovaným nájemným a následovala částka, jaké odstupné si tento vykuk za tento bonus chce vyinkasovat. Dva roky jsme se jako majitelé domu soudili s jedním nájemníkem, který zadaptoval ještě před revolucí byt a pak ho vesele pronajímal za velké peníze cizincům. To bychom přece uměli také, zejména proto, že bychom alespoň pronajímali svůj majetek. Díky liknavosti soudu, který tento jasně čirý případ soudil opravdu nadnormativně dlouho, jsme raději svému nájemníkovi dali na odchodnou odstupné, abychom minimalizovali ztráty.

Nepíšu to ale proto, abych si marně postěžoval na regulační choutky státu, který dokonce už opustil svůj plán deregulace a chce regulaci prodloužit, ale abych upozornil na jeden veselý prvek: úklid chodníku. Pravda ten stejně zaplatí nájemníci, protože majitel domu je jen výběrčím pro firmu, která dům uklízí. Stejně tak vybírá vodné a stočné, platí tučné zálohy a pak to z nájemníků páčí po troškách. Diskutovalo se už o tom, že úklid chodníku by měla platit obec, ale ta na to nemá peníze. Nedávno přišel účet od úklidové služby s průvodním dopisem, ve které se praví, že od 1. 1. 2009 vstoupila platnost novela zákona o DPH, kde za úklid domu je DPH snížena na 9% a za úklid chodníku se nemění, tedy zůstává na 19%! Nejenže chudáci obyvatelé domu platí za službu úklidu veřejného prostoru, ale stát mu na to navalil vyšší daň, respektive nesnížil ji. Bylo by milé, když už občané platí za obec úklid chodníku, že by stát za tuto laskavost třeba DPH úplně zrušil. Ale to bychom nesměli žít v Kocourkově.

ORIGINÁLNÍ ŘEŠENÍ

Thu, 05 Mar 2009 16:34:24 +0100

Začal jsem číst knížku GUERILLA MARKETING od Jay Conrada Levinsona a hned na začátkumne tam zaujala jedna historka: Majitel jednoho knihkupectví měl tu smůlu, že jeho obchod byl umístěn mezi dvěma velkými konkurenčními prodejnami. Jednoho dne přišel do práce a uviděl, že konkurence vpravo pd něj vyvěsila obrovský poutač: "Obří výroční slevy! Ceny sraženy až o 50%!" Poutač byl větší než celá průčelní výloha. A aby toho nebylo málo, konkurent sídlící vlevo vyvěsil oznámení ještě větší: "Gigantický výprodej! Ceny sníženy až o 60%!" I tady vedle poutače vypadala výloha jako trpaslík. Co pak má takový majitel obchůdku ležícího uprostřed mezi nimi dělat? Jelikož byl guerilla marketer, připravil si vlastní oznámení a vyvěsil na svůj prostřední krámek jednoduché sdělení: "Hlavní vchod". Originalita řešení mne nadchla. Také jsem někde četl o principu, kterému se říká KISS - Keep it Short and Simple - co není možné pochopit do tří vteřin, není možné nahradit vysokým rozpočtem. Tak jestli jste tu historku nepochopili do tří vteřin, pak jsem se namáhal zbytečně. Ale pamatujte si: buďte originální a vtipní. Anebo alespoň originálně a vtipně opisujte - jako já.

MARTIN MICHAL VYRAZIL DO BOJE

Sat, 28 Feb 2009 07:39:23 +0100

Dostal jsem nedávno od Martina Michala SMS: Tak se nám zase www.galerieprolhanych.cz opět rozšířila. Samozřejmě jsem se hned na tento odkaz podíval. A skutečně řada novinářů bulvárních plátků zdobí tuto galerii a o každém je tam něco pikantního. Asi to, co by bulvární novinář napsal, kdyby se sám stal terčem bulváru. I když - tady si myslím, že se autor této stránky chová docela korektně. Nejspíš si ani příliš nevymýšlí. Zdá se, že to je asi jediný způsob obrany poté, co člověk vyzkoušel všechny legální cesty, které vedou k obhajobě vlastní cti, soukromí a uvádění věcí na pravou míru. Dnes totiž může kdokoliv o vás cokoliv napsat s odůvodněním, že jste veřejně činná osoba a veřejnost má přece právo vědět, co házíte do popelnice, v kolik hodin chodíte spát a pokud novinář nezjistí nic, co by veřejnost zajímalo, pak musí přece fakta trochu upravit. Chápete přece, že takhle je náš časopis nastavený, tohle od něj jeho čtenáři chtějí… tak, co chcete vy? Jistá míra pikantnosti dává příspěvku šmrnc a je úplně jedno, že fakta jsou od této pikantnosti na hony vzdálena. A pokud se chcete soudit, pak se připravte na pár let marných bojů. Ochrana osobnosti? Co to je? Trestný čin pomluvy? Někdo o vás napíše například, že jste homosexuál a kradete. Podáte trestní oznámení pro pomluvu, a co se dozvíte? Skutková podstata trestného činu pomluvy nebyla naplněna, protože jste NEPROKÁZAL žádnou újmu. To, že ze zveřejněné informace není ani jedno slovo pravdivé NIKOHO NEZAJÍMÁ, protože jste neprokázal ÚJMU. A tu byste prokázal, kdyby se s vámi manželka rozvedla, přišel o práci atd.., ale protože všichni vědí, že to je kravina, tak vás nikdo z práce nevyhodí (a pokud jste na volné noze, není to ani technické možné) a manželka, která nejlépe ví, jak je to s vaší sexuální orientací, se s vámi kvůli plkům nerozvede. Ta újma spočívá v tom, že tomu věří lidé, kteří vás osobně neznají. A problém je v tom, že nevíte, kteří to jsou. Proti bulváru není obrany, snad jen psát o těch, kteří o nás píší. Například na www.galerieprolhanych.cz. Jenom to nemá zatím tu sílu, kterou bezpochyby bulvár má. Zatím je to jen zeď nářků. Jistá naděje tu je. Dneska jsem si na NetMonitoru přečetl, že návštěvnost webů byla v lednu rekordních 6,34 milionu. A to už konkurence bulváru je. A trochu tomu můžeme pomoci i sami podporou a šířením Martinovy stránky. Je to sice malý krok v bulvárním vesmíru, ale současně možná i velký skok vykonaný pro obranu slušných lidí, kteří mají jen tu smůlu, že jsou v nepřetržitém hledáčku těch, které na Martinově galerii najdete.

KOCOURKOV 4 – JÍLKOVÁ MÁ SLOVO (NÁJEMNÉ)

Fri, 20 Feb 2009 00:20:11 +0100

Tak jsem se chvíli díval (20.2.2009) na pořad "Máte slovo", kde se propíralo oblíbené téma: zastavte deregulaci nájemného, protože na to chudí lidé nemají. Dvacet let po sametové revoluci, dvacet let tržního hospodářství a my stále diskutujeme na téma, zda mají majitelé domu za to, že vlastní nějaký majetek a musí ho UDRŽOVAT, právo na svoji spravedlivou odměnu. A vůbec se nediskutuje o tom, že by měl stát regulovat cenu elektřiny, plynu, vodného či stočného, což také patří k bydlení. A protože to chudák majitel musí vybírat společně s nájemným, má nájemník pocit, že ho vlastně majitel domu odírá. Faktem zůstává, že když nájemník zůstane majiteli dlužen, majitel domu vodárnám, plynárnám i elektrárnám dlužen zůstat nemůže, protože by tito dodavatelé nekompromisně svoji službu odpojili pro celý dům. A to ještě musí majitel domu na svoje náklady uklízet obecní chodník, ačkoliv by to měla udělat obec (platí to vlastně nájemník ve službách). Nájemné je jediná komodita, která je v této zemi regulovaná. Žádné jiné zboží či žádná jiná služba této regulaci nepodléhají a pochybuji, že by jakýkoliv podnikatel s jásotem přivítal, kdyby mu stát určil, za kolik smí prodávat chleba, máslo a další k životu nezbytné potraviny. Pokud je někdo chudý, je chudý proto, že stát nevytvořil takové podmínky, aby chudý nebyl. Lidé přicházejí o práci, protože nás stát nechrání před přívalem levného a přitom nekvalitního zboží (výsledek práce mimo tento stát), že nevytváří dobré podnikatelské prostředí. Paroubkův nápad rozdat důchodcům dividendy ČEZU se dobře poslouchá, ale mnohem lepší by bylo nastartovat konečně ekonomiku, aby mohla prosperovat, podpořit ty, co něco dovedou, protože ti zase mohou zaměstnávat lidi a ti zase mohou zvyšovat nejen svoje příjmy, ale i příjmy státu, aby i stát bohatnul a mohl se konečně spravedlivým způsobem postarat o svoje chudé. A protože to tak nefunguje, máme tady alespoň malý hromosvod, a sice téma regulace či deregulace nájemného. Ale je to na úkor majitelů domů, kteří je většinou dostali v restitucích v dost dezolátním stavu. A pokud bude mít na toto téma slovo paní Jílková, budou se jenom jitřit vášně, ale nic se nebude řešit. Ostatně v tomto duchu se celý pořad nesl a také v něm skončil.

SUPERTUNEL

Mon, 16 Feb 2009 23:16:57 +0100

Američtí vyšetřovatelé zahájili prověřování vysokých důstojníků, kteří jsou podezřelí, že se po obsazení Iráku v roce 2003 podíleli na finančních machinacích v celkové výši kolem 125 miliard dolarů (2,75 biliónu Kč). - Tohle jsem si před chvílí přečetl na netu (16. 2. 2009 21:39). Tak jsem si vzpomněl na naše tunelářské břídily. Ale doufám, že jak jsou Američané lepší v tunelování, budou i lepší i ve vyšetřování. U nás totiž nejsou z tohoto hlediska břídilové jen tuneláři, ale i jejich vyšetřovatelé. No uvidíme. Jednou je jisté: co v tunelu zmizí, nikdy se nevrátí. Je to jednosměrná cesta bez ohledu na region, ve kterém se tunel nachází. Jediná cesta je tunel zdemolovat už při jeho stavbě. Ale to se zatím ještě asi nikomu nepovedlo.

Kocourkov 3 (ušetřených 30 Kč)

Wed, 11 Feb 2009 13:20:26 +0100

Tak jsem si dneska početl v novinách, jak to dopadlo s třicetikorunovým poplatkem u lékaře, jejichž zrušení slíbila ČSSD a vyhrála tím volby. V každém kraji je to jiné, takže vzniká chaos. Rathův skvělý nápad, že do té doby, než se podaří poplatky zrušit, bude za pacienty tyto poplatky hradit kraj, znamená finanční zatížení pro jednotlivé kraje v desetimilionových částkách. Například Jihomoravský kraj si na to vyčlenil miliónů sto, Moravskoslezký dokonce o dvacet miliónů víc. Tyto peníze samozřejmě někde budou chybět a nebudou se moci investovat například do dopravy, údržby silnic a podobně. Takže sice každý, kdo chodí k lékaři, ušetří třicet káčé, ale doplatí na to jiným způsobem, například si bude ničit auto na silnicích, které jsou v havarijním stavu. Příkladů, co se za takto vyhozené peníze v krajích pro blaho občanů dalo pořídit, by se jistě našly desítky. Pardubický hejtman Radko Martínek, který si spočítal, že jeho kraj bude poplatková legrace stát 65 miliónů korun, už začal své občany prosit, aby poplatky platili dál, případně aby o jejich vrácení žádali jen ti, kteří mají pocit, že žijí na hranici chudoby. Tím se ovšem přiblížil k modelu poražené ODS. Vzhledem k tomu, že zrušení poplatků v parlamentu nejspíš neprojde, dostávají se krajští hejtmani do pasti a jejich volební vítězství se tak stává vítězstvím, které proslavil Pyrrhos I. Épeirský, jenž po bitvě u Auscula na gratulaci k vítězství nad Římany, měl prý prohlásit: "Ještě jedno takové vítězství a budu ztracen!" Osobně ještě jedno takové Pyrrhovo vítězství ČSSD a zejména panu hejtmanu Rathovi ze srdce přeju.

Kocourkov 2 (odposlechy)

Sun, 08 Feb 2009 00:28:30 +0100

Tak nám zatrhli zveřejňovat odposlechy. Dovedu si představit dvě varianty. Ta jedna je, že někdo bude odposlouchávat lehce privátní rozhovor o tom, co nakoupíme k večeři. Je to sice nevkusné, ale budiž. Pochybuji ovšem, že by to někdo dal na první stranu nějakého tabloidu. Druhá varianta má pikantnější nádech. Komu uvízli v hlavě slavní kapříci, se kterými si pohrávají Lábus se Čtvrtníčkem, ví, o čem mluvím. Pravda je, že skandální může být už fakt, že chci někoho odposlouchávat, na to dojel třeba Nixon. Taky je nápad, aby republikáni v Americe odposlouchávali demokraty a ještě se za to nechali nachytat. Nixona za to čekal impeachment, což tady nikomu nehrozí a je to škoda. Ale problém není v tom, že by někdo někomu zakazoval někoho odposlouchávat. Jenom to, proboha, nesmíte dávat do novin, i kdyby tam šlo zase o nějaké kapříky. Takže, pokud náhodou někoho natočíte s úmyslem mu prokázat mrzké jednání nebo dokonce trestný čin, zveřejníte to a budete mít pocit hrdiny, pak vězte, že jste ťulpas a budete bručet a platit. A kapříci se vám budou posmívat. A orgány činné v trestním řízení… ani nechci domyslet.

KOCOURKOV 1 (měření rychlosti)

Mon, 02 Feb 2009 15:35:05 +0100

Městští strážníci nemohou měřit rychlost, protože nemají značky, které podle nového zákona musí označovat začátek i konec měřeného úseku. Ale ono je to jedno, protože i kdyby tyto značky měli, jejich měření jaksi postrádá smysl. Pokud totiž přijedu k ceduli s nápisem, který mne vlídně upozorní, že se tam měří, pak samozřejmě zrychlí jen absolutní blbec anebo ten, kdo si chce za pár korun se strážníky pokecat. Ostatní pravděpodobně vezmou toto varování vážně, tak jako berou vážně hlášení některých rádií, které na radary upozorňují. A jakmile minu značku konec měření, mám skoro stoprocentní jistotu, že na to můžu pořádně šlápnout. Ostatně, kdo jezdí po Praze, ví, že stovka už není žádná rychlost. Kdyby bylo na mně, dám značku začátek měření rychlosti hned pod ceduli Praha na začátek obce a konec měření na ceduli, která říká, že obec Praha končí. Anebo pozvu do Prahy na pár dní slovenské strážníky a dovolím jim vybírat vysoké pokuty v eurech i u nás. A bez výstražných cedulí, jejichž výrobu zaplatí daňoví poplatníci, aby ušetřili na pokutách. A vybouraná a sešrotovaná auta zaplatí pojišťovny.

MILUJI SPREJERY

Mon, 19 Jan 2009 09:40:16 +0100

A myslím to docela vážně. Někteří z nich dovedou vykouzlit na šedých a nudných panelových zdech docela hezké barevné tvary. Řekl bych dokonce, že díky sprejerům vzniká docela hezká sbírka ornamentů. Leckterý výtvarník - profesionál by tu nalezl bezpochyby zajímavou inspiraci. Ostatně jeden zajímavý odkaz to dokazuje: http://www.sprej.com/. Stránky vytvořil jeden sprejer z Lublaně. Dál jsem se o sprejích nic nedočetl. Tedy pokud jde o výtvarné umění. Našel jsem spreje do nosu, existuje i sprej proti vyfocení SPZ, dokonce sprej určí ve fotbale pozici hráčů ve zdi (detaily na http://www.tyden.cz/rubriky/sport/fotbal/fotbalova-revoluce-sprej-urci-pozici-hracu-ve-zdi_95334.html). Zaujal mne i sprej na lásku a nevěru (http://zena.centrum.cz/sex-vztahy/laska-a-vztahy/2009/1/13/clanky/pilulky-na-lasku-i-neveru/). A tak bych mohl pokračvat dál přes sprej na vlasy, do uší a taky slzný sprej na obranu. Ale to jsem se jen zakoukal a odbočil od hlavního tématu. Byl jsem totiž nedávno na malém výletě na naučné stezce povodím Botiče. Vřele doporučuji. Je to jeden z nejdelších pražských potoků. Kolem roku 1885 se mu také říkalo Vinný. Naučná stezka má třináct zastavení a všechna jsou označena tabulemi s mapkou a informacemi o dané lokalitě. Na jedné z nich dokonce roste přes sto druhů květin. Dočetl bych se tam toho víc, ale... nějaký sprejer mnohé tabule postříkal a pocákal barvou, takže informace zmizely pod jejím nánosem. Často se mi to stává i u tramvajových zastávek. Nejsou to umělecká díla, jen cákance. A proto apeluji na sprejery - umělce, aby vyřadili vandaly, kteří nedovedou nic jiného než cákat na užitečné informace svůj neužitečný klikyhák, ze svého středu. Protože skutečné sprejery - umělce skutečně obdivuji a miluji.